Zde je přehled jednotlivých kapitol:
Část 01 - "Povolání snímání koncertů" Koncertní fotograf?
Část 02 - Právní otázky
Část 03 - Zvláštnosti koncertní fotografie
Část 04 - Chování v příkopu
Část 05 - Užitečné vybavení pro koncertní fotografy
Část 06 - Tipy a triky profesionálů v (koncertní fotografii)
Část 07 - Kompozice obrázků (Část 1)
Část 08 - Kompozice obrázků (Část 2)
Část 09 - Doporučené nastavení fotoaparátu
Část 10 - Pokračování v úpravě
Předmluva
Dříve bylo běžným standardem, že akreditovaní fotografové smí pouze fotografovat tři písně. Samozřejmě existují výjimky, ale jakmile chcete fotografovat známého interpreta nebo kapelu, budete muset akceptovat omezení fotografického času pouze na tři písně. K tomu se přidává skutečnost, že světelné podmínky jsou velmi obtížné odhadnout, protože se během většiny koncertů (alespoň u popových a rockových koncertů) neustále mění - a rychle.
Jsme koncertní fotografové, kteří nejsou u všech zúčastněných osob oblíbení: Ostatní diváci (alespoň ti v první řadě) nám často stojí v cestě. Poručíkovi zajišťujeme práci (udělování akreditace). Ochranné službě jsme trnem v oku, protože bezpečnostní aspekty hovoří proti tomu, aby před pódiem byl přeplněn fosa s tiskovými fotografy. Hudebníci se často cítí obtěžováni, i když fotíme bez blesku.
Jsme prostě velmi blízko a hudebníci si nás odpovídajícím způsobem všímají. To může odvést pozornost od hudby a publika. Proto je „nápadné chování“ také nejvyšším přikázáním koncertních fotografů. Manažeři hudebníků nás také nemají rádi, protože by nejraději cenzurovali všechny fotografie, které nejsou v pořádku, pokud ukazují těm, které záštita v ne 100% výhodných pózách.
A nakonec, ale ne posledně, stále více patří do základní výbavy koncertních fotografů právní odbornost. Fotografie jsou rychle zveřejňovány - ale bez (písemné!) povolení je to "odvážný" úkol!
Přesto je focení na koncertech velmi lákavé. Možná právě proto, že jsou podmínky tak obtížné? A určitě i proto, že atmosféra naživo nabízí krásný rámec.
Kromě toho naše fotografie získávají prospěch také z použití složité techniky koncertních akcí, zejména ze světelné show. Impozantní obrázky jsou často výsledkem našich úsilí; jsou směsí dovedností fotografa, správného vybavení, skvělých světelných efektů a, jako u téměř všech dobrých fotografií, trochy štěstí.
Jens Brüggemann, v listopadu 2013
Obrázek 0-1: Přeji vám příjemné čtení Jens Brüggemann, www.jensbrueggemann.de.
(Foto © 2013: WHG Neuse)
„Povolání snímání koncertů“ Koncertní fotograf?
Koncertní fotografie patří nepochybně mezi nejoblíbenější žánry fotografie. Nikde jinde se tak rychle nenaskytují spektakulární záběry před objektivem, protože koncertní fotografové těží z nutnosti pořadatelů koncertů a umělců, aby bylo úspěšné, před publikem nabídnout skvělý zážitek.
V závislosti na hudebním žánru existují samozřejmě výjimky, kdy není nutné nabídnout ohromující představení, ale jistě lze tvrdit, že většina významných koncertů se již neobejde bez nákladného světelného a scénického „večírku“. A i umělci jsou ve většině případů snaží nejen technicky dokonale předvést své písně, ale také - s velkým „akčním“ (včetně například výstřelu děla při AC/DC nebo zřícení „Zdi“ u Pink Floyd / Rogera Waterse) - téměř „divadelně“ prezentovat.
Obrázek 1-1: I Kylie Minogue (zde v Berlíně při svém turné „Aphrodite – Les Folies“ v roce 2011) si uvědomuje sílu obrazů. Ohromující show je u jejích koncertů již po mnoho let neodmyslitelnou součástí. Nákladné scénické prvky, akrobatičtí tanečníci, skvělé kostýmy - to vše nabízí dost pro oko diváka, aby mohl poté se silným dojmem odejít domů po koncertu. Hudební radost se zdá, že se občas trochu připomene do pozadí...
(Foto © 2011: DAVIDS/Sven Darmer – www.svendarmer.de)
Vzpomeneme-li si na začátky punku zpět do sedmdesátých let, můžeme s jistotou tvrdit, že dokonalost ve hraní písní byla na mnoha koncertech spíše druhořadá - pokud záležela show a kapela šířila dobrou (Pogo-) náladu.
Ale už i v předchozích desetiletích byly skupiny, které pochopily, že návštěvníci koncertů nepřicházejí pouze kvůli hudebnímu zážitku, ale že, kromě pocitu sdílení, hraje vizuální stránka velkou roli pro úspěch nebo neúspěch koncertů. The Who například byli známější a nakonec i slavní, až když se Pete Townshend při živém koncertu v roce 1964 v londýnské Railway Tavern omylem při jednom ze skoků s kytarou narazil na příliš nízký strop haly a ten se zlomil. Zběsilý rozhodl se ihned zbývající část kytary rovněž rozlomit, což diváci koncertu tak nadšeně přijali, že tento ritual rozlomení kytary na konci každého koncertu na dlouhou dobu patřil ke stabilnímu - a od publika milovanému a pak i u každého koncertu očekávanému - standardnímu programu The Who.
(Důsledkem bylo, že se The Who a Hendrix v budoucnu odmítli objevit na velkých koncertech za sebou, aby nepůsobili jako levná kopie toho druhého. Na Monterey Pop Festivalu 1967 v Kalifornii, kde byli oba již angažováni, nakonec rozhodl hod mincí pořadatel festivalu, kdo smí hrát jako první).
Krásné a méně krásné stránky koncertní fotografie
Obrázek 1-3: Při fotografování koncertů se střetávají hned dvě různá koníčky: poslouchání hudby a fotografie. Pravděpodobně je koncertní fotografie mezi mnoha fotografy tak oblíbená z tohoto důvodu. Nejednoznačné právní podmínky, organizační problémy s získáním akreditace, nehorázné smlouvy a omezení času pro fotografování na obvykle pouhých 1-3 písní jsou však temné stránky tohoto vzrušujícího žánru. Nikon D4 s 2,8/14-24mm širokoúhlým Nikkorem při použité ohniskové vzdálenosti 14mm. 1/640 sekundy, clona 2,8, ISO 4000.
Krásné stránky koncertní fotografie
Konzertní fotografové mohou spojit hned dvě svá koníčky: Fotografování a poslech hudby. Ti, kteří rádi navštěvují masové události, aby se ponořili do pocitu společenství, budou na koncertech přímo v sedmém nebi, protože tlačenice v koncertní síni (a často i v novinářském příkopu) jsou nevyhnutelné. Avšak tímto způsobem se rychle seznamujete i s jinými lidmi; stejně smýšlejícími, což je také krásný aspekt této práce. Návštěvníci koncertů jsou obvykle všichni "plní energie", baví se, chtějí si užít zábavu. Je to tedy velmi příjemné prostředí pro focení (pokud prvním řadám fanoušků nezablokujete pohled na jejich idoly, což by mohlo vést k nepěknému výskotu zejména u teenagerů).
Obrázek 1-4: Koncerty jsou masové události. Sem přicházejí návštěvníci koncertů, aby se bavili a měli zábavu. V závislosti na tom, který umělec nebo skupina vystupuje, je obecenstvo spíše ženské a velmi mladé (jako na této fotografii, která byla pořízena krátce před koncertem Tima Bendzka na Zeltfestivalu Ruhr dne 24. srpna 2012) nebo s šedivými vlasy a "s mnoha zkušenostmi". Nebo často i pestré směsice. Nikon D4 s 2,8/14-24mm širokoúhlým Nikkorem při použité ohniskové vzdálenosti 14mm. 1/100 sekundy, clona 4, ISO 3200.
Krásné stránky koncertní fotografie je, že se jako reportéři můžeme dostat hvězdám tak blízko jako nikdo jiný z publika. Vidíme detaily (například mimika nebo texty písní přilepené na podlahu jeviště), které si nikdo jiný z publika nemůže povšimnout. Jinými slovy: Stojíme v první řadě - ať už jen na tři skladby. Zde je vidět Adel Tawil z dueta ich & ich na koncertě dne 1. září 2010 v Bochum/Witten jako součást Zeltfestivalu Ruhr. Nikon D3S s 2,8/24-70mm Nikkorem při použité ohniskové vzdálenosti 24mm. 1/640 sekundy, clona 3,2, ISO 3200.
Nekrásné strany koncertní fotografie
Ale existují i stinné stránky koncertní fotografie, protože jako koncertní fotograf pracujete v podmínkách silných omezení:
• Obvykle nesmíte používat vlastní světlo. Musíte tedy spoléhat na to, co si koncertní pořadatel předsevzal pro osvětlení.
• Počet skladeb, při kterých smíte fotografovat, je obvykle pevně stanoven. Často jsou to první tři skladby. Více ne. Někdy však i méně: Například na koncertě „The Wall“ od Rogera Waterse dne 7. září 2013 v Düsseldorfu se mohlo fotografovat pouze během první skladby. Koncertní fotografové se tak vždy trochu cítí „ve spěchu“, i přes časová omezení, aby předložili dobrou fotografii.
• Koncertní fotografové nemají žádný vliv na umístění, pózy, mimiku, atd. fotografovaných umělců.
• Použití fotografií je často silně omezeno managementem kapely nebo pořadatelem koncertu. Můžete je například použít jen k současnému zpravodajství.
• Koncertní fotografové se obvykle mohou pohybovat pouze v malé oblasti, která je často přímo před jevištěm a z perspektivních důvodů není optimální, kde se nachází. Nižší pohled oproti hudebníkům na jevišti způsobuje, že většina koncertních fotografií má typickou perspektivu (foceno shora dolů).
• Koncertní fotografové jsou často do detailu předepsáni, jak dlouho a odkud mají fotografovat umělce (například z jaké strany). Tak se například na vystoupení Britney Spears smělo fotografovat pouze prvních 30 sekund prvních tří skladeb (což dává celkovou dobu fotografování 1,5 minuty!), protože management nechtěl na obrázcích jeho hvězdu s kapkami potu ... Na koncertě Robbieho Williamse management dokonce šel tak daleko, že ve smlouvě byly přesně určeny pohledy, pod kterými se mělo fotografovat.
Tuto důslednost lze mírnit, pokud fotografujete ne ty hudebníky, kteří stojí přímo před vámi na okraji jeviště, ale ty, které můžete snadno fotografovat ze strany a jsou trochu dál (potom ne s širokoúhlým, ale spíše s teleobjektivem). Nikon D3S s objektivem 4/24-120mm-Nikkor při ohniskové vzdálenosti 98mm. 1/400 sekundy, clona 4, ISO 3200.
(Foto © 2011: Jens Brüggemann – www.jensbrueggemann.de)
Konzertní fotografové se často cítí jako neoblíbení „rušiči klidu“: pro kapely, návštěvníky, ostrahu, pořadatele, atd.:
• Hudebníci jsou nedůvěřiví. Mají strach, že budou vyfotografováni v nevhodný či dokonce trapný okamžik. Koncertní fotografy si představují jako paparazzi.
• Jiní návštěvníci koncertů se někdy cítí rušeni fotografy. Zejména diváci v prvních řadách nemají rádi, když jsou fotografové pustěni do příkopu a postaví se mezi jeviště a první řady diváků. Jsou jednoduše v cestě.
• Pro ostrahu znamená přítomnost koncertních fotografů více práce a zvýšené bezpečnostní riziko. Navíc fotografy ruší při zásazích, kde se například diváci, kteří omdlí, vybírají z davu a jsou přinášeni přes příkop ke zdravotníkům.
• Pro pořadatele znamenají koncertní fotografové více práce. A kdo ví, co vše je třeba organizovat při pořádání koncertu či festivalu, může pochopit, že každé další úsilí je prostě „nepříjemné“.
• Pro kolegy, ostatní koncertní fotografy, znamená každý další fotograf navíc v příkopu, že práce je obtížnější, protože se fotografové nevyhnutelně (ale neúmyslně) vzájemně zdržují. Platí to alespoň u koncertů známějších kapel, kde se přirozeně také akredituje mnohem více fotografů.
Závěr
Koncertní fotografové nejsou od mála „oblíbeni“; jsou pouze tolerováni. Nicméně i když to nikdo nechce přiznat, koncertní fotografové nejsou zcela zbyteční, protože jsou to právě oni, kteří vytvářejí a šíří reklamní obrázky z akcí, z čehož opět profitují všichni ostatní. Kdyby totiž nedocházelo k reportážím z koncertů, bylo by mnohem méně koncertních událostí a tím pádem více nezaměstnaných hudebníků, více nezaměstnaného ostrahovacího personálu, více nezaměstnaných pořadatelů atd. Dostatečný důvod pro každého koncertního fotografa, aby sámjistě prosazoval své zájmy i přes překážky.
Obrázek 1-8: Také zde na koncertě Jan Delay- dne 28. srpna 2010 byly na začátku některé dlouhé obličeje, když jsme, hned na začátku koncertu, byli pustěni do příkopu. Dívky v prvních řadách si myslely, že budou mít nerušený pohled na své hvězdy – a pak jsme přišli my. V takových případech se doporučuje jednoduše informovat diváky v první řadě, že po prvních třech písničkách opustíte pole, aby si mohli zbytek koncertu užít nerušeně. To uklidní rozhořčené fanoušky velmi rychle. Nikon D3S s 2,8/24-70mm-Nikkor při ohniskové vzdálenosti 24mm. 1/100 sekundy, clona 3,5, ISO 3200.
(Foto © 2010: Jens Brüggemann – www.jensbrueggemann.de)
Možnosti pro začátečníky
Obecně platí: Čím je umělec nebo kapela aktuálně slavnější a populárnější, tím obtížnější bude získat „oficiální“ status akreditovaného fotografa. Zejména začátečníci v oblasti koncertní fotografie mají tedy obtížnější šanci na získání akreditace. Nakonec je třeba chápat i pořadatele, kteří přirozeně skepticky posuzují každý požadavek na akreditaci. Určitě existuje dost hudebních nadšenců a fanoušků, kteří ve stylu „když vezmu fotoaparát, nemusím platit vstupné“ zkoušejí získat koncertní zážitek zdarma – jako údajní fotografové.
Pokud je hudebník nebo kapela však stále poměrně neznámý nebo aktuálně není zastoupen v žebříčcích, bude pravděpodobně snazší získat akreditaci, protože také novináři, kteří chtějí o koncertu napsat, budou vzácnější.
Kdo nemá žádné fotografie jako koncertní fotograf předvést, měl by nejlépe – pro cvičení – navštěvovat koncerty, které jsou volně přístupné pro všechny. Takové koncerty se konají každé léto například v mnoha městských centrech. Vstup je zdarma a mnoho festivalů má přesto – a díky sponzorům – skvělé živé vystoupení.
Obrázek 1-9: V letních měsících se koná mnoho festivalů s heslem „venku a zadarmo“ (zde snímek z koncertu Mega! Mega!- dne 12. července 2013 na Bochum Total), kde se možná nedají očekávat mezinárodní superhvězdy, ale kde se stále objevují zajímaví nováčci a národně známí umělci. Tyto festivaly jsou pro koncertní fotografy skvělou příležitostí k procvičování; stačí se jen protlačit davem, pokud přijdete později, abyste získali lepší pozici (ideálně v první řadě). Nikon D800 s 2,8/70-200mm-Nikkor při ohniskové vzdálenosti 70mm. 1/125 sekundy, clona 5,6, ISO 800.
(Foto © 2013: Jens Brüggemann – www.jensbrueggemann.de)
Kdo se pospíchá a přijde na koncert přibližně půl hodiny před začátkem, jistě získá ještě jeden z volných míst v první řadě, odkud se skvěle fotografování, například s telezoomem (kvůli větší vzdálenosti od jeviště), umožní.
I když nemáte – na rozdíl od tiskového příkopu – během koncertu možnost libovolně měnit svou pozici (pokud nechcete obtěžovat ostatní návštěvníky koncertu), nabízí pozice ze sektoru diváků také výhody oproti pozici v příkopu: Díky trochu větší vzdálenosti od jeviště (většinou jen 3-4 metry rozdílu) jsou možné snímky, které neukazují tak silně perspektivu shora dolů. Tak můžete hudebníky fotografovat více čelně – a ne tak silně zespodu.
Obrázek 1-10: I začátečníci v oblasti koncertní fotografie mají možnost vytvářet působivé fotografie hudebníků během jejich koncertů. Dobře pro to jsou vhodné veřejné, volně přístupné koncerty, jak se často konají v létě v centru mnoha měst. Tady není třeba se akreditovat, jednoduše fotíte z publika. Pokud se vám podaří přijít půl hodiny před začátkem koncertu k jevišti, pak si nejčastěji můžete ještě zajistit místo v první řadě (pokud kapela právě neproráží do žebříčků a není tak populární, že by groupies hodiny předem zabíraly nejlepší místa).
Odtud máte téměř stejně dobré podmínky k fotografování jako z tiskového příkopu – stojíte jen trochu dále od jeviště než tiskoví fotografové. Tuto nevýhodu můžete tedy snadno vykompenzovat použitím například telezoomu. Dobře se k tomu hodí 2,8/70-200mm, který nabízí přibližně každý výrobce.
Tato fotka z koncertu KMPFSPRT- vznikla 13. července 2013 na festivalu Bochum Total. Nikon D800 s objektivem 2,8/70-200mm-Nikkor při použité ohniskové vzdálenosti 200mm. 1/640 sekundy, clona 5, ISO 1000.
(Foto © 2013: Jens Brüggemann – www.jensbrueggemann.de)
Pro cvičení jsou tyto „venku a zadarmo“ festivaly tak dobře vhodné také z toho důvodu, že v letních měsících je světlo déle jasné. To znamená, že světelné podmínky na pódiu jsou pro nás fotografy obvykle mnohem snazší zvládnout než například při koncertech v interiérech (jako jsou haly, kluby, stany, atd.).
Upozornění
Rozhodující v koncertní fotografii je, že začátečník má jednak touhu co nejrychleji udělat dobré až mimořádné fotografie umělců (aby s těmito referencemi mohl otevřít další dveře), má druhak flexibilitu a vytrvalost, aby se dokázal prosadit i přes překážky, a třetík je ochoten řešit nejen fotografické úkoly, ale i organizační a právní problémy.
Výhled do budoucnosti pro koncertní fotografy
Výhledy do budoucnosti pro koncertní fotografy jsou temné. Ještě temnější než světelné podmínky v šero v klubech, kde vystupují pouze místní hvězdy a méně známé skupiny.
Ale proč je tomu tak?
• V důsledku technologického vývoje (heslo Internet) klesají prodejní čísla hudebních nosičů už několik let neúprosně, což vedlo k tomu, že většina hudebníků by z prodejů hudebních nosičů už jen stěží mohla žít. Zatímco dříve měly koncertní turné za cíl podporovat prodej hudebních nosičů, je to dnes téměř naopak: Tantiémy z prodeje CD a stažení jsou tak malé, že turné musí sloužit k vydělávání peněz. To vedlo k tomu, že zpravodajství slovem a obrazem z koncertů je nyní velmi kriticky sledováno koncertními manažery: Ti již velkou měrou ovlivňují, kdo, jak a kdy může o koncertu referovat. To šlo na úkor svobodného zpravodajství a také na úkor rozmanitosti a svobody tisku.
• S tím souvisí také zhoršení podmínek pro fotografy. Během několika let se mezinárodně ujalo, že fotografové už nesmí informovat o celém koncertu obrázky, ale pouze o prvních třech písních. Zničující na tom je, že není nikdy došlo k solidárnímu protestu postižených médií a jejich fotoreportérů proti těmto omezením a tato omezení byla prostě přijata. Dnes jsou fotografové téměř rádi, když mohou nerušeně fotografovat první tři písně, protože nezanedbatelný počet kapel (a jejich manažeři a pořadatelé koncertů) omezoval povolení k fotografování ještě dále. Existuje dost příkladů, kde je dovoleno fotografovat pouze během první písně, nebo například pouze během prvních 30 sekund prvních tří písní (protože management chce mít v oběhu pouze fotografie svých „čerstvě“ vypadajících umělců). A umělci jsou také často eitelni a nechtějí mít fotografie, na kterých jsou vidět zabarvené vlasy potem a rozmazaný make-up.
• Ceny fotografií se možná nesnížily zvlášť, zůstaly poměrně konstantní; ale náklady fotografů (za jejich vybavení, za cesty na koncerty, za úpravu obrazu a zálohování dat, atd.) se enormně zvýšily. Zisk se tím stává bezvýznamně malým.
• Konkurence (také z řad amatérských fotografů) se zvětšila. Je skoro nutností, pokud si hobby fotograf může stěžovat, že s jeho koníčkem vydělává peníze (i když je možná nemá potřebu jako učitel, zubař, manažer, …). Zatímco profesionální fotografové dodržují svou činnost (daňově) správně, prodej fotografií mnoha amatérů bohužel často probíhá v temnotách černé práce.
• V éře „Peníze jsou sexy“ a „Bezplatná mentalita“ internetu je (nejen) pro koncertní fotografové těžké najít zákazníky pro své snímky, kteří jsou ochotni zaplatit za jejich komerční využití (například publikování v časopisech nebo na internetu).
• Koncertní fotografy netvoří konkurenci pouze amatérští fotografové. Téměř každý koncertní návštěvník dělá během koncertu s sebou přineseným telefonem fotografie a videa, které jsou ihned během akce zveřejněny na síti. Zprávy (internetové) noviny tvoří hodiny nebo druhý den (tedy den později) o události, profesionální obrázky působí téměř jako zastaralé a trapné.
• Vzhledem k tomu, že se počet koncertů v důsledku klesajících prodejů hudebních nosičů doslova inflačně zvýšil (například Arctic Monkeys hráli v Berlíně 4x během jednoho a půl roku, aniž by v tomto období vydali nové album v letech 2009-2010), veřejný zájem o zpravodajství se o tomto výrazně snížil. Dříve byl koncert něčím zvláštním. Dnes lidé přemýšlejí, zda mají příští víkend jít na koncert, na grilování nebo do kina. Návštěvy koncertů už nejsou ničím zvláštním.
• U top-actů nejsou neobvyklé nepříznivé smlouvy; koncertní fotografové, kteří nemají za sebou velkou novinu a jsou v právních věcech nejistí, raději prstem netrhají, aby se akreditovali; z obavy, že tyto fotografie stejně nebudou moci využít.
Závěr k tématu
Bohužel už nejsou skoro žádní koncertní fotografové, kteří by si mohli živit svůj život prodejem svých koncertních fotek. Jsou pak nezbytné další pilíře a zdroje příjmů (například jako celebritní nebo tiskový fotograf).
Obrázek 1-11: Mobilní telefony, které jsou namířeny nahoru k focení, jsou na koncertech dnes již standardem. Fanoušci pořizují fotky a videa, které často okamžitě putují na internet, což právně lze označit spíše jako „velmi odvážné“. Toto postupování navíc těžce ztěžuje profesionálním fotografům život, protože kdo by se ještě zajímal o profesionální zpravování, pokud na facebooku & Co. již během koncertu lze vidět desítky obrázků a videí (a spoustu komentářů)? Nikon D800 s objektivem 2,8/70-200mm-Nikkor při použité ohniskové vzdálenosti 70mm. 1/200 sekundy, clona 5,6, ISO 1000.
(Foto © 2013: Jens Brüggemann – www.jensbrueggemann.de)
Obrázek 1-12: Pouze ten, kdo dokáže prosadit se i proti odporu, nevzdává se tak rychle a má ambice, se může usadit jako koncertní fotograf. Nicméně žádný fotograf už nemůže žít pouze z prodeje svých koncertních fotografií. Fotografie ukazuje Mariuse Müllera-Westernhagena při jeho koncertě „Hottenmusik“ dne 23. září 2012 v Berlíně. Canon EOS-1D Mark IV s objektivem EF 4/24-105mm při použité ohniskové vzdálenosti 24mm. 1/160 sekundy, clona 4, ISO 1000; Automatická clonová priorita.
(Fotografie © 2012: DAVIDS/Sven Darmer – www.svendarmer.de)
