Část 1: Úvod
Má "Filozofie" Vývojové fáze dětí jako (profesionální) modely?
Část 2: Vhodné vybavení
Část 3: Veselé focení
Část 4: Od bříška k dospívajícímu
Část 5: Focení v interiéru
Část 6: Focení venku
Část 7: Rodinný život
Část 8: Tipy a triky (I)
Část 9: Tipy a triky (II)
Část 10: Archivace, úprava a prezentace dětských fotografií
Text: Jens Brüggemann
Fotografie: Jens Brüggemann (147), Leonie Ebbert (44), Elli Bezensek (61), Radmila Kerl (26), Ramona Prosch (5), Kay Johannsen (4)
Skici: Jens Brüggemann (27)
Část 1: Úvod
Fotografování dětí je krásná, ale zároveň obtížná oblast. Krásná, protože málokterá věc je tak nádherná jako smích (honících se, šťastných, hravých) dětí.
Krásné je také proto, že děti od určitého věku a pokud se rády nechávají fotografovat, se do práce plně zapojí s nadšením. Jsou to vděční modelové, protože obvykle se cítí poctěni, když jsou fotografováni (a po fotografování si téměř každou fotografii užijí)!
(Foto: Radmila Kerl)
Obtížné je fotografování dětí, protože mladí modelové obvykle méně trpěliví než dospělí. Motivovat děti je proto jednou z hlavních úkolů fotografa.
Fotografování dětí je ale obtížné i proto, že děti jsou neustále v pohybu a fotografům jsou proto kladeny zvláštní požadavky, jako u akčních či sportovních fotografů.
(Foto: Ramona Prosch)
Má "Filozofie"
Nejprve pár poznámek k fotografování obecně. S nástupem digitální fotografie se zásadně změnil i pracovní postup („workflow“) fotografa. I když již v době analogového fotografického materiálu existovalo retušování a úpravy obrázků na počítači, "photoshopování" se opravdu prosadilo, až když téměř každý potřeboval počítač k tomu, aby digitálně pořízené obrázky vůbec byly dostupné a viditelné.
Počítač dnes patří ke každodennímu náčiní fotografa (a nehraje roli, zda se tato činnost provozuje jako hlavní povolání, vedlejší zaměstnání nebo jako koníček); alespoň tak jako fotoaparát a objektivy. Většina fotografů tráví více času u počítače než za objektivem!
(Foto: Jens Brüggemann)
Ale je čas strávený u počítače vždy využitý s rozumnými aktivitami? Podle mé zkušenosti se musím obávat: ne. Často se mi stává na mých workshopech, že navzdory chybám v kompozici obrázků či rušivým prvkům v pozadí jsou fotografové odhodláni pokračovat ve fotografování. Například při portrétech je zbytečně ponecháváno mnoho „prázdného“ místa nad hlavou, až třetina celkového obrazu; anebo lhostejně vyhozená plechovka od coly zůstane vedle modelu, místo aby byla krátce odstraněna nebo alespoň odložena mimo záběr.
Jako výmluvu pro pokračování ve fotografování se potom uvádí, že tyto (rozhodně vnímané) chyby se chtějí odstranit až později při úpravě obrazu na počítači…
Programy na úpravu obrazu, především Adobe Photoshop, jsou „mocné“ nástroje; s nimi lze udělat nespočet úžasných věcí. Ale lze také provádět řadu zbytečných a „kyčovitých“ úprav, a největší chybou, kterou mnoho fotografů dělá, je přílišná úprava svých fotografií na počítači.
Nesmí být vidět, že jsou fotografie upraveny, věří i moje asistentka Leonie.
Podle mého názoru je snazší, rychlejší a smysluplnější chyby vyhnout se již při focení! S trochou odhodlání a touhy po učení lze během několika měsíců fotografovat tak dokonale, že se během úpravy fotografií můžete zaměřit na věci, které jsou kreativní, zábavné, které se nepodařilo dosáhnout lepší volbou výřezu nebo jinými jednoduchými prostředky již během focení.
Komu už je opravdu příjemné retušovat rezavou plechovku od coly na všech fotografiích?
Naopak smysluplné a "povolené" jsou kreativní práce na počítači, které vedou k opravdovému vylepšení fotografií, změně tak, aby vznikaly umělé světy nebo aby byly barvy změněny pro umělecký výraz nebo mnoho dalšího.
(Foto: Elli Bezensek)
Devíza by měla znít: „Co nejméně, co nejvíce potřebné.”
Dále si často všímám, že mnoho fotografů je „slepé“ techniky. Skoro výhradně se soustředí na své fotoaparáty s 4328 různými funkcemi a zcela zapomínají na to, na čem ve fotografii skutečně záleží: totiž na vida, na pozor, na zvláštní okamžik, rozhodující moment. I při fotografování dětí!
(Foto: Jens Brüggemann)
Vývojové fáze
Není zajímavý pouze pro vlastní rodiče „vývoj“ dítěte, i cizí lidé budou s napětím sledovat změny, kterými dítě projde v průběhu prvních životních let.
(Foto: Jens Brüggemann)
Nejedná se zde pouze o změny vzhledu malých, měly by být zachyceny také pokroky ve fyzickém a mentálním vývoji jako „důležité události“ dospívání či osamostatnění.
(Foto: Leonie Ebbert)
Přestože toto „dokumentární“ se někdy může jevit skoro vědecky hodnotné, měli byste mít vždy na paměti, že jde především o vytvoření zdařilých snímků vašeho potomka (či cizích dětí), nikoliv o vědecky přesnou fotografii, která je nudná (protože je pouze dokumentární). To není naším cílem.
Náš zápal je příliš veliký na vytváření fotografií, které, bez ohledu na obsah, jsou radostí pro oči pouze díky své tvořivé perspektivě a úpravě.
(Foto: Leonie Ebbert)
Děti jako (profesionální) modely? Kritický pohled
Sami rodiče jsou - oprávněně! - hrdi, když jsou jejich děti fotogenické a téměř profesionální při úsměvech do objektivů fotících otců, matek, dědů, babiček, strýců nebo tet.
Ale ne z každého dítka se může stát supermodel. A přejeme si to jako rodiče vůbec?
Co bude z všech těch dětských hvězd? Je pro vývoj nejlepší, když jsou už jako děti místo toho, aby pobíhaly v lese, od fotografického focení k focení odváženy? Nevzala by se jim tím kus dětství?
(Foto: Jens Brüggemann)
Samozřejmě, mnoha dětem přináší radost obléknout se a postavit se před kameru. Na začátku. Ale když se to nové „hra“ stane prací, povinností, když je třeba dodržovat termíny a dětský model musí „fungovat“, i když zrovna nemá chuť na fotky, pak by mělo být každému jasné, že existují důležitější věci a pro rozvoj dítěte prospěšnější činnosti než být honěn od jednoho katalogového focení k druhému.
(Skica: Jens Brüggemann)
Svému synovi bych nikdy nenutila, aby pravidelně stál „profesionálně“ před kamerou. A pravděpodobně je pro něj dost těžké, když „táta“ pravidelně nosí na každou rodinnou oslavu, výlet a dovolenou svůj digitální fotoaparát a používá ho hojně …
(Foto: Leonie Ebbert)
