Zde je přehled jednotlivých kapitol:
Část 01 - "Povolání snímkující koncerty"?
Část 02 - Právní otázky
Část 03 - Specifika fotografie na koncertech
Část 04 - Chování v "fotografické jámě"
Část 05 - Rozumné vybavení pro koncertní fotografy
Část 06 - Tipy a triky profesionálů z oblasti (koncertní fotografie)
Část 07 - Tvorba obrazu (Část 1)
Část 08 - Tvorba obrazu (Část 2)
Část 09 - Doporučené nastavení fotoaparátu
Část 10 - Zpracování pořízených snímků
Ilustrace 6.1: Kdo chce vytvářet náladové, neobvyklé fotografie z koncertů, potřebuje kromě vhodného fotografického vybavení také trochu zkušeností – nebo alespoň pár dobrých rad od zkušených fotografů. Samozřejmě hráči i trošku štěstí mají svůj podíl. Nicméně, jak praví přísloví: "Štěstí přeje připraveným!" Proto byste se neměli spoléhat pouze na své štěstí, protože pak málokdy odnesete z koncertu domů zvláštní fotografie. Zde mohl fotograf Sven Darmer zachytit zpěváka z Depeche Mode, Dave Gahan, před účinným pozadím pódia (koncert dne 9. června 2013 v Berlínském olympijském stadionu). Canon EOS-1D X s objektivem EF 2,8/70-200mm při použité ohniskové vzdálenosti 142mm. 1/250 sekundy, clona 7,1, ISO 3 200.
(Foto © 2013: DAVIDS/Sven Darmer – www.svendarmer.de)
6.1 Vhodné metody expozičního měření
Následující metody expozičního měření jsou možné s většinou moderních fotoaparátů:
• (středově) integrované měření
• bodové měření
• měření vícefelové
Ilustrace 6.2: Hudebníci, stejně jako všichni umělci, jsou často úplně oblečeni v černém – okolnost, která nám fotografům určitě neusnadňuje expozici. Pokud hudebník svou pozici udržuje po určitou dobu, je někdy užitečné použít i bodové měření.
V takovém případě se zaměříte na obličej umělce a můžete tak získat hodnotu, která je nezávislá na protisvětle na jevišti. A tak je možné zabezpečit, že osoba bude dobře zachycena a rozpoznatelná na fotografiích. Nikon D800 s objektivem 2,8/70-200mm-Nikkor při použité ohniskové vzdálenosti 120mm. 1/1000 sekundy, clona 5,6, ISO 1000.
(Foto © 2011: Jens Brüggemann – www.jensbrueggemann.de)
Při integrovaném měření jsou zahrnuty jednotlivé hodnoty jasu celého obrazového pole. Ideální je například pro typické dovolenkové fotografie nebo záběry velkých skupin za co nejpřirozenějších světelných podmínek (pokud nejsou příliš výrazné kontrasty). U varianty středově integrovaného měření je oblast uprostřed obrazu vážena silněji než okrajové části (u Nikonu D4 se jedná o kruh uprostřed obrazu o průměru 12 mm, vážený na 75%).
Výrobci fotoaparátů se při tom přiklánějí k názoru, že důležité části motivu bývají obvykle umístěny uprostřed obrazu (například u skupinových fotografií).
Ilustrace 6.3: Peter Maffay při koncertě na Berlínské Waldbühne (28. května 2011). Pokud se motiv skládá z stejného počtu tmavých míst (zde: popruh kytary, kalhoty) a světlých míst (zde: části těla kytary), a zbytek z neutrálně světlých míst (zde: šedé pozadí), dosáhnete nejlepších výsledků pomocí expoziční metody integrovaného měření. (Zde bylo použito středově integrované měření). Canon EOS-1D Mark IV s objektivem EF 2,8/70-200mm při použité ohniskové vzdálenosti 165mm. 1/250 sekundy, clona 4,5, ISO 1 000.
(Foto © 2011: DAVIDS/Sven Darmer – www.svendarmer.de)
Bodové měření je expoziční metoda pro zkušené fotografy, pouze s jejím zkušeným použitím se dostanete k užitečným (správným) výsledkům. Při bodovém měření se používá velmi malá část obrazového pole (měřicí oblast je často uprostřed), aby se záměrně změřila část jasnosti ve scéně. To by měla být část, která je považována za nejdůležitější a která musí být správně osvětlena. V koncertní fotografii je to často tvář zpěváka/hudebníka. Avšak následující body často způsobují uživatelům potíže: Za prvé, velikost měřicí oblasti, která má u mého Nikonu D4 například pouze průměr kruhu 4 mm (což představuje cca pouze 1,5% celého obrazového pole).
Za druhé je nutné zajistit, aby část scény, která je měřena, odpovídala svítivosti přibližně 18% šedé barvy. Tím je kalibrováno expozici fotoaparátu; reflexe 18% šedé je tedy referenční hodnotou a pokud se měřená část scény od této reflexe liší, výsledek expozice bude chybný. Takže pouze motivy, ve kterých měřená část odráží světlo jako 18% šedý, jsou vhodné pro bodové měření expozice. (Držet zpěvákovi před tváří referenční šedou kartu pro určení správné expozice během koncertu je – věřím – spíše nepraktické…) Co některé fotografy také matou, je, že expozice často probíhá na středu aktivního pole zaměření zaostřování.
To lehce vede k nedorozumění, že obě funkce by mohly být "příbuzné". Z hlediska ovládání fotoaparátu a logického usuzování však expoziční měření a automatické zaostřování nemají nic společného. Expoziční měření se používá k vytvoření snímku, který není ani příliš světlý ani příliš tmavý (pokud se samozřejmě nerozhodnete pro vysoké klíčové nebo nízké klíčové fotografie). Naopak automatické zaostřování je potřebné k vytvoření správně zaostřené fotografie.
Ilustrace 6.4: Motiv (s mnoha tmavými oblastmi obrazu), který je vhodný pro určení správné kombinace času závěrky, clony a citlivosti ISO pomocí bodového měření, aby se získal správně expozovaný snímek. Při použití bodového měření je důležité, aby nad fotografovaným objektem po dostatečnou dobu svítilo konstantní (zde: denní) světlo, po dobu které máte čas provést expozici.
Také se musí zabezpečit, aby se umělec na jevišti nepohyboval příliš rychle, aby bylo možné provést expozici. Vzhledem k tmavému pozadí a černému oděvu hudebníka by jiná metoda expozice vedla k příliš přesvětlenému výsledku, kde by oděv vypadal šedě a tvář byla mnohem světlejší. (Pokud by nebyla použita integrovaná expozice nebo matricové měření ve spojení s ruční korekcí expozice, která se nazývá také Plus-Mínus Korekce). Nikon D800 s 2,8/70-200-mm-Nikkor objektivem při použité ohniskové vzdálenosti 175mm. 1/640 sekundy, clona 4,0, ISO 1 000.
(Foto © 2013: Jens Brüggemann – www.jensbrueggemann.de)
Při metodě vícepolového měření (nazývané také matricové měření) je obrázek rozdělen do několika oblastí (například pět: jedno pole uprostřed a všechny čtyři rohové oblasti). Každá oblast je (automaticky) změřena kamerou a poté je vypočítán průměr.
Tato metoda měření expozice je doporučována, pokud například chcete fotografovat kontrastní motivy. Myšlenka spočívá v tom, že všechny části obrazu by měly být zohledněny a měla by být určena kombinace čas, clona a ISO, která může být považována za kompromis ze všech oblastí (aby se tak vyhnuly bílé vyfocené místa na fotografii nebo hluboké černé bez detailů).
I když výrobci stále vyvíjejí tyto metody měření expozice (například měření barev v matrici, které při určování jasu zohledňuje také barvy v motivu; nebo měření 3D barev v matrici, které navíc zohledňuje vzdálenosti částí motivu při výpočtu), všechny metody měření expozice trpí dilematem:
Pokud jsou rozdíly v jasu v obraze příliš velké (= velký dynamický rozsah), není možné získat uspokojivě osvětlenou fotografii jedním snímkem. Dynamický rozsah obrazu je totiž větší než dynamický rozsah kamery, což vede k tomu, že se na fotografii objeví místa, která jsou černá bez detailů nebo vyfoceně bílá. Řešením by mohl být HDR; pro fotografii koncertu je však tato metoda kvůli zákazu stativu v příkopě a pohybům hudebníků na pódiu naprosto nevhodná.
Obrázek 6.5: Obtížné světelné podmínky jsou v koncertní fotografii běžné, alespoň u rockových a popových koncertů. Zejména pokud světelný reflektor září do objektivu jako (náladové) protisvětlo, může se stát, že osoby (zpěváci/tanečníci) na pódiu na fotografii vyjdou příliš tmavě. Nicméně možná chybná expozice protisvětlem se může podle okolností opět vyrovnat, například jak je tomu na této fotografii, kde temný (převážně černý) oděv chlapecké skupiny při měření expozice téměř kompenzuje. Díky tomu se oba extrémy (protisvětlo na jedné straně; černé oblečení interpretů na straně druhé) opět vyrovnávají. Výsledkem je náladová fotka z koncertu, kde jsou tváře zpěváků dostatečně dobře viditelné. US5 na koncertě dne 24. listopadu 2007 v Berlíně.
(Foto © 2007: DAVIDS/Sven Darmer – www.svendarmer.de)
Nakonec jde o to, že fotograf musí rozhodnout, která (důležitá) část motivu má být správně osvětlena. A je zcela irelevantní, zda k tomu použije bodovou, integrovanou nebo vícepolovou metodu měření, důležité je, aby s použitou metodou dosáhl správného výsledku.
Nicméně by se měla dodržet předvolba fotoaparátu (která je považována za „návod“ pro fotografa). Máme totiž tři parametry (čas, clona, ISO citlivost) na kameře, abychom dosáhli určité expozice (jasu obrazu), můžeme tyto tři parametry změnit tak, aby expozice (a tím i jas fotografie) zůstal stejný; ale s jinou kombinací času, clony a ISO citlivosti, která je pro naše účely vhodnější. Například: Pokud nám expozime automatika fotoaparátu (libovolná) navrhne tyto hodnoty: Čas = 1/250 sekundy, clona = 8, ISO = 800, můžeme je změnit tak, že například dostaneme kratší čas při stejné nastavené ISO citlivosti a otevřenější cloně (a tím jasnější zaostření-nezaostření).
Při koncertní fotografii se často používá hra s oblastí zaostření a nezaostření, aby byl fotografovaný hudebník odlišen od (často rušivého) pozadí pódia. Pokud je pozadí nevzhledné, může se pomocí malé hloubky ostrosti (často jen několik centimetrů nebo dokonce milimetrů) tento fakt prakticky vymazat. Cílem je vždy napřímit zrak diváka k prvkům na fotce, které fotograf považuje za důležité. V koncertní fotografii to obvykle bývají tváře umělců, nebo při abstraktnějších snímcích občas jenom nástroje (nebo hrající ruce).
Pro dosažení tohoto cíle je třeba použít (ideálně) otevřenou clonu; navržená clona 8 od fotoaparátu by byla nevhodná (protože by šířka ostrosti byla příliš velká). Abychom však mohli fotit s otevřenou clonou, „posuneme“ hodnoty doporučené fotoaparátem tak, abychom clonu otevřeli ještě víc (například na 2,8) a zkrátili čas závěrky (v našem případě na 1/2000 sekundy) při stejném nastaveném ISO čísle (800). Tak dosáhneme stejného jasu obrazu, ale s jinou kombinací parametrů.
6.2 Automatická expozice versus manuální ovládání
Mnoho fotografů (zejména začátečníků s velkým ctižádostí) chce za každou cenu fotografovat s manuálním nastavením fotoaparátu. Myslí tím, že odmítnou automatickou expozici a manuálně nastaví čas, clonu a citlivost ISO.
Já to považuji z několika důvodů za špatný přístup: Za prvé, výkyvy ve světle (což je v koncertní fotografii poměrně časté a rychle se měnící) mohou způsobit, že bychom neustále museli upravovat kombinaci času-clony-ISO. Nicméně tyto výkyvy (s úžasným okem a výkonným mozkem) nezaznamenáváme vždy; chybné osvětlení je nevyhnutelným výsledkem. Za druhé je docela – no, řekněme to tak: odvážné, když si fotografové myslí, že jsou schopni odhadnout jas motivu natolik, aby mohli dobrovolně nastavit čas, clonu a hodnotu ISO. Naše oko se (velmi rychle!) přizpůsobuje změnám ve světle, takže rozdíly ani nezaznamenáváme; nebo až potom, když jsou tyto změny velké a náhlé.
Standardní postup u manuálního nastavení je proto orientovat se na hodnoty navržené fotoaparátem (-automatická expozice). Tyto hodnoty zase vycházejí z měření interní expozice fotoaparátu; což znamená, že rozdíl mezi manuálním nastavením parametrů času, clony a ISO a fotografováním s jedním ze tří (profesionálních) automatických expozic (programová, clonová a časová automatika; použití ISO automaticky se nedoporučuje!) spočívá pouze v tom, že při prvním jmenovaném jsou hodnoty nastavené fotografem (ale podle pokynů automatického fotoaparátu) a při druhém uvedeném fotoaparát nastaví parametry sám (protože byla vybrána jedna z automatik).
Obraz 6.7: Na klasických koncertech (nebo také v jazzu, country, lidové hudbě, šlágrech, atd.) se obvykle neočekávají velké výkyvy ve světle. Také se méně nebo dokonce vůbec nepoužívají barvé efekty ("Lightshow"); koncertní fotografové mohou tedy počítat s konstantním, přirozeným (bílým) světlem, což výrazně zjednodušuje manuální expoziční ovládání. Zde byla Montserrat Caballé fotografována na jejím koncertu v Berlínské filharmonii dne 31. ledna 2011. Canon EOS-1D Mark IV s EF 2,8/300mm. 1/160 sekundy, clona 2,8, ISO 1 000.
(Foto © 2011: DAVIDS/Sven Darmer – www.svendarmer.de)
Obraz 6.8: RUNRIG dne 29. srpna 2012. Pokud je osvětlení na hudebnících (alespoň po "šťastnou", avšak neurčitou dobu) konstantní, je možné úspěšně pracovat s manuálním expozičním nastavením. Pak už nehraje roli, zda světlomety osvětlují pozadí, protože přední plán, hudebník, zůstává stejně (správně) osvícený.
(Mezi těmito dvěma fotografiemi jsem pořídil dalších 18 s identickým nastavením expozice). Nikon D4 s 1,4/85mm-Nikkor. 1/250 sekundy, clona 2,5, ISO 2 500.
(Foto © 2013: Jens Brüggemann – www.jensbrueggemann.de)
Závěr
Kdo - z jakéhokoliv důvodu - preferuje fotografování manuálně, může to samozřejmě rád udělat. V profesionální koncertní fotografii však platí, stejně jako v jiných oblastech fotografie, pouze výsledek. Proto byste se neměli tolik zamýšlet nad drahou, ale raději se zaměřte na to, aby se vám podařilo dosáhnout výsledku. Cesta k němu je nepodstatná. (Fotografie není lepší jen proto, že fotograf použil manuální nastavení).
Kdo se rozhodne pro manuální nastavení času, clony a citlivosti ISO by měl dbát na to, že se změnami ve světle je třeba upravit nastavení expozičních parametrů. V takovém případě sledujte, zda nastavení expozice vede k požadovanému výsledku, nebo zda je nutná korekce.
6.3 Využití sériového snímání fotoaparátu
V zlomku sekundy se světla rozsvítí a zase zhasnou. Vzhledem k často rychlým pohybům hudebníků na jevišti zakrývají (proti)světlo nebo nám svítí do objektivů. Desetiny sekundy rozhodují, zda se umělec při portrétu právě mrkne nebo vypracuje nešťastnou (nefotogenickou) grimasu.
Koncertní fotografie je akční fotografií, proto je vhodné nastavit fotoaparát na sériovou sníměnou rychlost. Nicméně není užitečné pravidelně pořizovat tucty téměř identických fotografií za sebou; naopak je rozumné, když během fotografování vždy proběhnou 2-4 krátké „střelby“. Tímto způsobem může fotograf nebo fotografka cíleně a s rozvahou fotografovat motivy a zároveň se vyhnout riziku, že kvůli krátkému okamžiku bude daná fotografie nepoužitelná (například proto, že se ve zlomku sekundy světlo zářiče nasměruje přímo do objektivu a ruší tak snímek).
Neomezeně se jako koncertní fotografové neomezujeme; díky krátkému času (obvykle pouze tři písně) nemusíme mít obavy, že se karta zaplní, než budeme vyvedeni z příkopu. A také akumulátor fotoaparátu pravděpodobně vydrží 3-4 koncerty za sebou, než nás ukazatel stavu baterie vyzve ke změně. Proto nešetřete fotografiemi, ale „pořádně střílejte“!
Obraz 6.9: Mnoho rockových hvězd má typické pózy. Pokud se podaří tyto zachytit, velmi to podporuje prodej fotografie. Billy Idol (zde dne 27. listopadu 2005 v Berlíně) je samozřejmě profesionál do morku kostí a také mistr vlastní prezentace. Funkce sériového snímání na fotoaparátu pomáhá vybrat optimální výsledek z podobných fotografií. Ten, kde póza dokonale sedí, výřez a expozice jsou správné a i mnoho drobností (poloha světla, mimika, osoby a technika v pozadí, atd.) harmonicky spolupracují.
(Foto © 2005: DAVIDS/Sven Darmer – www.svendarmer.de)
6.4 Bracketing – kriticky posuzováno
Smysl tzv. bracketingu jsem nikdy úplně nepochopil. Připadá mi to jako střílet ze děla po vrabcích. Alespoň v digitální době, kdy fotografové fotí ve formátu RAW a (alespoň mírně) upravují všechny své fotografie, je bracketing zbytečný jako výrůstek.
Obrázek 6.10: Bracketing má smysl pouze tehdy, pokud se fotograf necítí jistě, jaká expozice je optimální; snaží se tak získat alespoň jedno optimálně osvětlené foto mezi více fotografiemi s různými expozicemi. Nicméně koncertní fotografie s rychle se měnícími světelnými podmínkami jsou jen částečně vhodné pro použití bracketingu. Jak bylo již mnohokrát řečeno, osvětlení účinkujících na jevišti se neustále a velmi rychle mění. I se stejným nastavením expozice můžete dostat naprosto odlišné výsledky. Pokud nyní k této nejistotě způsobené světelnou show přidáte ještě druhou nejistotu, totiž změnu expozičních nastavení během série snímků, spojují se dva faktory rizika, takže (optimální) výsledek bude ještě méně předvídatelný (dosáhnout). Bracketing vás pak zavádí na velmi nejistý terén, takže výsledky závisejí pouze na nepředvídatelných faktorech. Například: Mohlo by se stát, že podexponovaný snímek patří právě do okamžiku, kdy světlomet zasvítí přímo do čočky fotografu a tím se objeví podexponovanost. (Foto © 2013: Jens Brüggemann – www.jensbrueggemann.de)
Podle mého názoru je mnohem smysluplnější věnovat se pravděpodobně správnému nastavení fotoaparátu než fotografování různých expozic. I kdyby nastavení během focení nebyla úplně optimální, díky úpravě v RAW v Photoshopu nebo Lightroomu lze většinou zachránit fotografii. Raději se tedy soustřeďte na netradiční kompozici obrázků, na zachycení skvělých scén z představení, na fotografování všech hudebníků (i těch, kteří ještě nejsou známí). K ověření expozičního nastavení stačí občas krátký pohled na obrazovku fotoaparátu, abyste odhalili a opravili větší chyby.
6.5 Použití plně nabitých akumulátorů
Nikdy nevíte … Podle tohoto hesla byste měli mít vždy plně nabité akumulátory ve fotoaparátu, pokud plánujete fotit koncertní fotografie. Samozřejmě často postačuje pouze šestina kapacity výkonného akumulátoru, zejména proto, že je povoleno fotografovat pouze během prvních tří písní. Ale nikdy nevíte, co se může stát, zda se z nálady fotografování může prodloužit nebo zda má být propagován nový hudebník. A kdo ví, jestli se vám neotevře příležitost fotit i před nebo po koncertě během rozhovoru (nebo při zvukovém zkoušení)? Takže: nabijte akumulátor fotoaparátu! (Nebo si vezměte nabitý náhradní akumulátor).
Obrázek 6.11: „To je až na vlasy!“ Když Woody Allen na jevišti sáhne po klarinetu (jako zde při koncertu se svou New Orleans Jazz Band dne 22. března 2010 v Berlíně), jsou zaručeny výrazné koncertní fotografie! Bylo by škoda, kdybyste museli s focením předčasně skončit, protože akumulátor měl málo zbytkové kapacity a mezitím se úplně vybíjel.
(Foto © 2010: DAVIDS/Sven Darmer – www.svendarmer.de)
6.6 Fotografování ve formátu RAW
V mnoha oblastech fotografie není nutné fotit ve formátu RAW. JPEG kvalitativně postačuje. Nicméně v koncertní fotografii je fotografování ve formátu RAW opravdu doporučeno, více než v jakékoliv jiné oblasti, protože zde se pravidelně setkáváme s vysokými kontrasty osvětlení. Přepálené bílé plochy, kde světla směřují přímo do objektivu, a nejtmavší oblasti na pozadí jeviště nejsou vzácností. Také tváře často mizí; buď jsou příliš světlé, protože světlo je příliš silné pro naše expoziční nastavení, nebo jsou tváře příliš tmavé, protože protisvětelná světla ovlivnila měření naší expozice.
Pokud fotíme ve formátu RAW, některé nastavení lze snadno změnit následně (například vyvážení bílé) alespoň o několik clon. Střední clona série snímků. (Ale pokud máte často problémy se zaostřením svých fotografií, což by mohlo způsobit, pak bych to samozřejmě nejprve zkontroloval).
6.7 Pravidelná kontrola fotografií – s automatickým (až formátovým) zobrazením obrázků
Velkou výhodou digitální fotografie je možnost okamžité kontroly fotografií (na obrazovce fotoaparátu). Chyby lze tak ihned rozpoznat (a samozřejmě také odstranit). Tato výhoda je však efektivní pouze tehdy, pokud fotografové kontrolu fotografií také provádějí. Obzvláště pokud fotíte v živém koncertním prostředí bez časového tlaku, někteří tuto potřebu zapomínají. Nebo jsou příliš hektičtí a v tu chvíli si myslí, že na to mohou zapomenout. Ale to je omyl. Často jsem viděl fotografy, kteří po opuštění fotodokovu plním očekávání prohlíželi své fotky a zjistili, že kvůli nechtěnému nastavení nemohli vzít domů jedinou použitelnou fotografii …
Zvykněte si tedy na pravidelnou kontrolu fotografií, nejlépe po každých 10-12 fotografiích. Rychlý pohled na obrazovku fotoaparátu k tomu zcela postačuje. Pro úsporu času byste měli povolit automatické zobrazení fotografií fotoaparátu. Po každé pořízené fotografii se tato na obrazovce zobrazí na několik sekund. Krátké poklepání na spoušť fotoaparátu také fotografii ihned znovu skryje.
Dále je rozumné občas kontrolovat i ostrost. Rychlý pohled nestačí; v takovém případě musíte do obrázku přiblížit. Toto ověření obvykle není tak časté; raz za píseň by mělo stačit. (Pokud však máte častěji problémy s ostrostí vašich fotografií, což by mohlo být příčinou, pak bych to samozřejmě měl předem zkontrolovat).
Obrázek 6.13: Když fotografové fotografují na koncertě (jako zde u Tim Bendzko dne 24. srpna 2012) plní nadšení pod časovým tlakem, může se stát, že zapomenou provést pravidelný kontrolní pohled na obrazovku fotoaparátu, aby kontrolovali pořízené fotografie z hlediska zaostření, správné expozice, kompozice atd. A tak se stává, že fotografové často fotí celé tři písně s nesprávným (nebo nevhodným) nastavením a teprve po opuštění prostoru pro novináře, kdy je již příliš pozdě zasáhnout do chyb, si svou chybu všimnou. Nikon D4 s 2,8/14-24-mm-Nikkor při použité ohniskové vzdálenosti 24 mm. 1/80 sekundy, clona 3,5, ISO 3 200.
(Foto © 2012: Jens Brüggemann – www.jensbrueggemann.de)
6.8 Občas fotografovat i černobíle
Koncertní fotografie žijí v podstatě hlavně z mnoha barevných odstínů (světel). Nicméně černobílé fotografie mohou být také velmi působivé. Doporučuji před fotografováním nastavit fotoaparát již na černobílý režim. Tak může být efekt lépe odhadnut při kontrole na monitoru. Pokud fotíte ve formátu RAW, neztratíte informace o barvách; stále můžete fotografie vyvíjet i v barvě.
Fotografie v černobílém však není pouhým vynecháním barvy. Místo toho jde o to vidět motivy v černobílém; fotograf, který tento umí, dokáže rozlišit i motivy vhodné pro černobílou fotografii od těch, které by v ní nezískaly, u kterých pouze chybí barva.
Obrázek 6.14: Zvláštní výrazová síla černobílých fotografií (nebo fotografie v sepiové tonalitě téže kategorie) dělá z černobílé fotografie něco nadčasového; je stále „in“. Dokonce i tento motiv kytaristy z BAP (koncert dne 24. srpna 2011 v rámci Zeltfestival Ruhr v Bochumi/Wittenu) neztrácí díky redukci nic; naopak získává (nostalgický) šarm a účinek. Nikon D3S s 1,4/85-mm-Nikkor. 1/160 sekundy, clona 2,5, ISO 1 250.
(Foto © 2011: Jens Brüggemann – www.jensbrueggemann.de)
Poznámka
• Některé motivy doslova „požadují“ být fotografovány v černobílé.
• Jiné zase působí stejně dobře jak v černobílém, tak v barvě.
• Existují však také motivy, které by se lépe neměly fotit v černobílém, protože by tím ztratily.
Je úkolem fotografa zjistit, do které kategorie patří daný motiv, který se právě fotí. Pokud jste se rozhodli pro pořizování černobílých fotografií, zaměřte se na to již během focení a nastavte si obrazovku podle toho. To vám pomůže lépe posoudit, které koncertní fotografie opravdu působí v černobílém a které ne.
Obrázek 6.15: Jedna z mála fotografií, které působí stejně dobře jak v černobílém, tak v barvě. Nakonec rozhodne účel (redakční použití v novinách nebo v hudebním magazínu, publikace na fanouškovské stránce atd.) a vaše vkus, pro kterou variaci se rozhodnete. Nikon D800 s 2,8/70-200-mm-Nikkor při použité ohniskové vzdálenosti 125 mm. 1/640 sekundy, clona 5,0, ISO 800.
(Foto © 2013: Jens Brüggemann – www.jensbrueggemann.de)
