Legenda k náčrtu:
Pokud od sedmdesátých let minulého století kontinuálně vzrůstá zobrazování mužů v aktové fotografii, je to méně zásluhou emancipačních úsilí feministického hnutí a ženských módních časopisů, jako je například „Playgirl“, ale především díky homoerotickým fotografům, kteří v tradici černobílé aktové fotografie jakoby znovuobjevili mužský akt jako formu umění.
Zde pravděpodobně mělo podporující vliv i to, že se sebeláska homosexuálních mužů téměř paralelně vyvíjela a že v mnoha kulturistických časopisech nalezli platformu, kde mohli své práce přiblížit širšímu publiku.
Nejznámějším černobílým aktovým fotografem v tomto oboru byl v sedmdesátých, osmdesátých a devadesátých letech americký bývalý sochař Robert Mapplethorpe, který zejména svými díly atletických Afroameričanů vytvořil mocnou dimenzi mužských aktů, které byly ztvárněny jak eroticky přitažlivé, tak esteticky přitažlivé.
O smělých a průkopnických knihách na téma aktová fotografie mužů v německy mluvícím kulturním prostoru se mluví u černobílé foto knihy „Muži“ (1984) od Herlinde Koelbl, žijící v Mnichově, kterou by si zainteresovaný čtenář určitě měl přečíst pro inspiraci. Ačkoli byly některé z těchto aktů některými kritiky odsouzeny jako příliš „agresivní“, tato foto kniha představuje pozoruhodné spektrum k tomuto tématu, které u nás dlouho nebylo tak soustředěně a jedinečně zpracováno. Teprve v říjnu 2004 Sylvie Blum vytvořila svou foto knihou „M“ tuto tradici v krásné podobě pokračovala.
Porovnáno s fotografiemi žen jsou aktové fotografie mužů i dnes stále poměrně vzácné. Pouze reklama v devadesátých letech nastartovala nový trend: Takže nahé tělo mužů se nyní dostává relativně často do popředí - nicméně prosím přistupujte ke kroku poměrně zdrženlivě, jako je například maskování genitálií v džínových kalhotách nebo, jak je zde znázorněno, skrytí za rukou modelu.
Akceptace ve společnosti dosahuje až k (přidejme prosím co nejmuskulóznějšímu) oholenému hrudníku - ale (zatím) mnohem méně. Nahoře hurá - dole špatně; to zdá se dostatečně popisuje současný stav většinou hrdinských a idealizujících aktových fotografií mužů. Pohled do historie výtvarného umění ukazuje, že to nebylo vždy tak: Zatímco raní řečtí sochaři mají většinou za vzory muže a chlapce, ženy a dívky byly poměrně zřídka ztvárněny.
Dnes může být i osobnost (vyjádřená tváří) spolu s tělem (mužského) modelu rovnocenně v popředí aktových snímků. A genitálie, jak jsou zde zobrazené, již nejsou považovány fotografem za „hanebnost“ nebo „rušivý prvek“, ale také nejsou zvláště zdůrazněny, ale jsou považovány a fotografovány jako něco přirozeného, jakýsi „součástí“ celku. Je zajímavé, že taková přirozenost mnoho lidí irituje.
Ti by stále raději zařadili zobrazování aktů mužů do oblasti ložnice. Efekt rozostření v tomto snímku vytváří dynamiku.
Zatímco fotografové prvních aktů byli v počátcích mužské aktové fotografie ještě snaživí vytvářet co nejzvláštnější (například pomocí rozmazání) a anonymní fotografie (modelové odvraceli tvář), později se klade důraz na ostré snímky, kde estetika byla dosažena zručným vedením světla.
Jako i v tomto snímku žije tradice fotografie kulturistiky stále dál: Průhledné a bokové světlo a olejované tělo jsou nástrojem této formy mužské aktové fotografie.
Jako pracovní materiál je k dispozici vzor smlouvy o uvolnění práv osobnosti.
