Tak předtím, než se začnete připravovat na koncert, myslete na nastavení tří expozicíních parametrů čas na uzavření, clonové číslo a nastavení ISO, zkuste zjistit, jaká bude světelná situace na místě v koncertním sále. Pokud to není možné, budete nuceni tyto úpravy provést až bezprostředně před začátkem focení, přímo na začátku koncertu v předním příkopu.
9.1 Vyvážení bílé
Odchylky ve směru barvy nebo barev dominantních světel jsou žádoucím efektem u koncertních fotografií. Ve skutečnosti se dá prohlásit, že vyvážení bílé tak není důležité. Nicméně to by nebylo úplně správné.
I když jsou většina koncertních fotografií založeny zejména na tom, že jsou pestrobarevné nebo alespoň dostatečně barevné, špatná barevnost (odstín) může být v obličeji umělců podle okolností poměrně rušivá.
Obrázek 9.1: V klasických a šlágrových koncertech je silně vyvinutá světelná show obvykle nepřijatelná. Pro nás koncertní fotografy jsou tedy světelné podmínky mnohem příjemnější, zejména proto, že osvětlení se také nemění tak rychle. Zde je zobrazen nápadně vyčerpaný Udo Jürgens při jeho koncertu 23. října 2006 v Max-Schmeling-Halle v Berlíně.
(Foto © 2006: DAVIDS/Sven Darmer – www.svendarmer.de)
V zásadě by mělo být pro osvětlovací techniky zodpovědné za světelnou show během koncertu platit pravidlo používat zezadu, ze scény, vícebarevná světla a zepředu naopak k osvětlení umělců pouze bílé, neutrální světlo. Tím by bylo zaručeno, že hudebníci budou na všech fotografiích vypadat dobře a přitažlivě.
Avšak většina osvětlovacích techniků si nedělá starosti s tím, co by si přáli fotografové a jak barevnost použitých světel, která osvětlují tváře hudebníků, ovlivňují fotografie. To je určitě jinak u významných televizních záznamů velkých živých koncertů; pro většinu koncertů platí, že se musíme na všechno připravit – alespoň co se týče světelných podmínek.
Obrázek 9.2: U většiny živých koncertů hraje co nejbarevnější světelná show důležitou roli. Tak může rychle dojít k situaci, že členové kapely dostanou barevné světlo. To nemusí vždy vadit, jak je tomu i zde na této fotografii. Naopak u blízkých portrétů umělců si fotografové obvykle přejí něco „neutrálnějšího“, bílého světla; alespoň ve tvářích aktérů. Fotografie ukazuje bubeníka Iain Bayne při práci. Koncert RUNRIG- 29. srpna 2012 v Bochumu/Witten během festivalu v maringotce Ruhr. Nikon D4 s 1,4/85mm-Nikkor. 1/250 sekundy, clona 2,2, ISO 2 500. Automatická expozice s předností clony (časová priorita).
(Foto © 2012: Jens Brüggemann – www.jensbrueggemann.de)
Mnozí koncertní fotografové by mohli automaticky nastavit Vyvážení bílé. To však má nevýhody, proto doporučuji jiný postup: Fotografovat v formátu RAW! Poté může být Vyvážení bílé později upraveno a přizpůsobeno.
Rozešlete se pak na určitou Vyvážení bílé; buď večerní světlo nebo denní světlo nebo také pevné manuální nastavení. I když to není vždy správné a automatika by mohla často vést k lepším výsledkům. Máte však výhodu, že pokud budou později upraveny několik fotografií (s týmiž kroky), můžete identické úpravy barev provést také stejným způsobem.
Pokud byly všechny fotografie z koncertu pořízeny ve stejném Vyvážení bílé, může být zpracování obrazu provedeno také většinou automaticky (uloženo pod Akce v pořadí záloh v Photoshopu!). Pokud byste však všechny fotografie fotografovali v režimu Automatického výběru, výsledky by se lišily, což by znemožnilo zpracování pomocí pevných postupů ve fázi obrázku.
Obrázek 9.3: Culcha Candela na koncertě 20. srpna 2011. Pokud je světlo příliš barevné pro portrétní fotografie, měli byste zvážit jiné možnosti. Zde jsem se rozhodl více fotografovat celkovou situaci na jevišti, tj. skupinu jako celek, až s osvětlením jeviště. Fotografové musí být flexibilní. Ne vždy jsou podmínky ideální. Ne vždy lze fotografovat to, co jste si předem naplánovali.
Ale pokud se začnete přizpůsobovat podmínkám, které jsou pro nás koncertní fotografy neměnné během živého koncertu, tak trochu „udělat z toho to nejlepší“, pak můžete odvést domů skvělé, náladové snímky.
Neobstarejte tedy na něčem, co je v dané situaci nemožné. Buďte flexibilní, přizpůsobte se a potom budete mít také úspěch. Nikon D3S s 4,0/24-120mm-Nikkor při použité ohniskové vzdálenosti 24mm. 1/500 sekundy, clona 5,6, ISO 3 200.
(Foto © 2011: Jens Brüggemann – www.jensbrueggemann.de)
9.2 Automatické přehrávání obrázků
Mnoho fotografů nevyužívá klíčovou výhodu digitální techniky, nebo alespoň příliš zřídka: možnost rychle a snadno kontrolovat již pořízené snímky přímo během focení (například na správné osvětlení, ostrost, výřez, výraz tváře portrétovaného umělce atd.).
Obrázek 9.4: Pete Doherty dne 7. srpna 2009 na koncertu na festivalu Berlin Festival 2009. Pomocí automatického přehrávání obrázků, které lze nastavit v menu fotoaparátu, lze rychle a bez ztráty času zobrazit každý poslední pořízený snímek po krátkou dobu. Koncertní fotograf tak může rychle zkontrolovat, zda jeho nastavení fotoaparátu vedou k optimálnímu výsledku, což je v případě obtížných světelných podmínek (jako je i u této fotografie) doporučeno. Doporučuji se podívat na výsledky zhruba každých dvacet snímků nebo minimálně každé 1-2 minuty. Tak lze zabránit tomu, aby se stejná chyba projevila ve všech vyfocených snímcích.
(Foto © 2009: DAVIDS/Sven Darmer – www.svendarmer.de)
Jistě je nutné si každých pár minut krátce prohlédnout displej fotoaparátu, abyste alespoň zkontrolovali poslední snímek. Velmi snadno lze omylem zvolit špatné nastavení (nebo nechtěně něco změnit) a tak celý dostupný čas strávíte fotografováním.
Pak budou všechny snímky nepoužitelné. To se může snadno stát, protože v hektickém krátkém čase focení (často jen po dobu tří písní) mnoho koncertních fotografů je ve stresu a ztrácí klid a snaží se co nejvíce fotografií pořídit za krátký čas.
Je však lepší klidně a rozhodně nastavit nastavení fotoaparátu a pravidelně (každých 1-2 minut) kontrolovat alespoň poslední snímek, abyste v případě, že špatná nastavení způsobují neoptimální snímky, mohli tyto opravit.
Poznámka: Vzhledem k krátké dostupné době se nenechte stresovat! Zachovejte klidnou hlavu, zkontrolujte provedené fotografie pomocí automatického zobrazení obrazu (které lze nastavit v menu fotoaparátu tak, aby každá fotografie byla krátce a prosím v plném formátu, tedy bez zbytečných doplňkových zobrazení jako histogram atd.).
Je rozhodně lepší přinést domů pouze pár, ale použitelných a co nejlepších fotografií z koncertu, než mnoho špatných nebo úplně nepoužitelných!
Nevydávejte se do paniky, pokud během koncertu zjistíte, že doposud pořízené fotografie jsou nepoužitelné. Pokuste se v klidu přemýšlet o tom, čím by to mohlo být způsobeno, a poté upravte nastavení. Snadno se totiž můžete v zápalu okamžiku dostat k jednomu kolečku fotoaparátu, které například nastavuje čas závěrky. Najednou nebudete fotografovat s dříve nastaveným časem závěrky, ale náhle s příliš dlouhým, což může způsobit rozmazání a pohybovou neostrost (pokud je tato doba závěrky pro fotografie koncertů zjevně příliš dlouhá).
Nebo se může stát, že přepnete spínač zaostřování z automatického na manuální zaostřování a všechny záběry budou neostré (což byste si samozřejmě všimli u běžných a teleobjektivů, ale u širokoúhlých snímků ne zcela nutně).
Také se může stát, že pro určitou světelnou situaci byla korekce expozice nastavena například na +2 a pak během koncertu zapomenuté změnit zpět, což má za následek nadměrně přeexponované záběry.
Možností špatného nastavení fotoaparátu je mnoho a proto je pravidelný pohled na displej fotoaparátu každých pár minut pro koncertní fotografy zásadní! (Mimochodem, už jsem několikrát zažil, že fotografové v zápalu koncertu na toto zapomněli a s naprosto nepoužitelnými fotografiemi museli opustit fotografickou jámu).
Obrázek 9.5: Indie rocková kapela Mega! Mega! s zpěvákem a frontmanem Antoninem Tumminellim na koncertě na festivalu Bochum Total dne 12. července 2013. Když si necháte rychle a automaticky zobrazit provedené fotografie a to bez dalších tlačítek stisknout, ušetříte čas při kontrole obrázků. To je obzvláště důležité při fotografování koncertů, kde máte zřídka čas nadbytek. Velký fotoaparátový monitor s velmi dobrým rozlišením je pro koncertní fotografy (také) důležitou nákupním kritériem! Nikon D800 s 2,8/70-200mm-Nikkor při použité ohniskové vzdálenosti 125mm. 1/320 sekundy, clona 3,5, ISO 800.
(Foto © 2013: Jens Brüggemann – www.jensbrueggemann.de)
9.3 Nastavení automatického zaostřování
Těžko si představit, ale ještě nedávno museli fotografové manuálně zaostřovat. Až na začátku osmdesátých let se automatické zaostřování stalo standardní funkcí ve zrcadlovkách s kinofilmovým formátem: v roce 1981 u modelu Pentax ME F a v roce 1983 u modelu Nikon F3 AF (s objemným hledáčkem automatického zaostřování a samozřejmě pouze ve spojení s několika speciálními objektivy kompatibilními s automatickým zaostřováním).
Dnes jsme zvyklí nechat fotoaparát automaticky zaostřit. A schopnost mnoha automatických zaostřovacích systémů za slabých světelných podmínek rychle zaostřit je impozantní a pro nás koncertní fotografy důležitá. (Takový je například autofocus u mého používaného modelu Nikon D4, který stále funguje až do hodnoty -2 EV). Nicméně ani ten nejlepší AF-modul nepomůže, pokud je používán špatně uživatelem. I zde platí pravidlo, že fotograf by měl přesně vědět, co jeho fotoaparát dělá. Bohužel to ale není vždy případ: Mnoho (koncertních) fotografů nevyužívá konkrétního zaostřovacího pole, ale nechává na fotoaparátu, které z až 51 bodů autofokusu použít pro zaostření.
Obzvláště při fotografování směrem nahoru ze zákulisí (směrem k pódiu) to může být problematické, protože fotoaparát používá zaostřovací bod, který zachytí bod v motivu nejblíže objektivu.
Jinými slovy: Zaostřuje se na nejbližší bod. Vzhledem ke snížené perspektivě ze zákulisí je to často (v závislosti na výřezu obrazu) stehno umělce, tělo kytary nebo reprobedna, která stojí na kraji pódia, nebo mikrofonový stojan před umělcem.
Zkrátka: Je mnohem problematické spoléhat se na to, kam fotoaparát zaostřuje. Lepší je cíleně vybrat jedno zaostřovací pole, nebo alespoň skupinu zaostřovacích polí (například ve středu hledáče).
Pokud použijete jedno zaostřovací pole, středové pole, které je umístěno uprostřed, je vždy nejlepší volbou, neboť je vždy nejvýkonnější. Pečlivě sledujte, abyste používali pouze křížové senzory k zaostření. Pokud používáte středové pole, můžete však v závislosti na kompozici obrázku pracovat s pamětí zaostřovacího bodu.
To vše je velmi snadné v režimu automatického zaostřování jednoduchý autofocus (AF-S). Zde se spoušť stiskne až po první spoušťovém bodě a tak se hodnota uloží, dokud není vybrán správný obrazový výřez fotografem a následně se spouští stisknutím spouště. Použití kontinuálního autofokusu (AF-C) může být také pro koncertní fotografii užitečné, například při zaostřování na zpěváka, který se pohybuje dynamicky po pódiu. V závislosti na modelu fotoaparátu a technickém pokroku však použití AF-C může vést k nižší úspěšnosti, a proto (pokud je to možné při nehybných objektech) by měl být dán přednost AF-S.
Obrázek 9.6: Kurt Ebelhäuser z Blackmail během krátké přestávky na pití a kouření mezi dvěma písněmi na koncertě dne 12. července 2013 v Bochum. Byly hrány zejména písně z nového, velmi doporučovaného šestého alba kapely Blackmail II. Blackmail je německá indie rocková kapela, která byla založena v roce 1994 v Koblenzi. Pokud umělec na pódiu stojí tak nehybně jako zde, pak je použití jednoduchého autofocusu společně s pamětí zaostřovacího bodu zaručeně nejlepší volbou. Tak můžete cíleně zaostřit na obličej hudebníka pro optimální výsledek. Nikon D800 s 2,8/70-200mm-Nikkor při použité ohniskové vzdálenosti 112mm. 1/320 sekundy, clona 3,5, ISO 800.
(Foto © 2013: Jens Brüggemann – www.jensbrueggemann.de)
Automatické zaostřování (-bod) a expoziční řízení (Měření bodu) lze také kombinovat: Použití měření bodu jako metody měření expozice a jednoho bodu automatického zaostřování pro zaostření tak umožňuje, že expozice je měřena bodově tam, kde se vybraný bod automatického zaostřování nachází.
Toto může být zejména u fotografování koncertů užitečné, pokud je tvář umělce správně osvětlená (a ostřená), ale na tomto místě je jiné osvětlení než na pozadí obrázku (kde bývají často barevné reflektory pro jasný protisvětlo).
Ale opačný případ je v oblasti fotografování koncertů také možný a často se vyskytuje: Zpěvák je ponořen do jasného světla, zatímco světelné efekty na pozadí jsou vypnuté a jeviště je ponořeno do temného černého. Pokud jsou hudebníci navíc také, což se také často stává, zcela černě oblečeni, je tento způsob (Automatické zaostřování kombinované s Měřením bodu) jediným rozumným postupem.
Obrázek 9.7: Situace, která je poměrně často k vidění: Umělec je většinou černě oblečen, pozadí jeviště je neosvětlené a je tím pádem také zcela v tmavotě. Zpěvák je sice osvětlen, ale kvůli černému oblečení by obvyklá metoda měření expozice jako Plnění selhala (fotometr fotoaparátů je nastaven na střední šedou). Následkem by bylo, že bychom dostali přeexponovanou fotografii, kde by se jak oblečení, tak pozadí zobrazovalo šedě (a tedy příliš světle), zatímco tvář zpěváka by byla příliš silně přeexponovaná.
V takové situaci je nejlepší postupovat kombinací jednoho automatického zaostřování ve spojení s měřením bodu. BAP se zpěvákem Wolfgangem Niedeckenem na koncertě dne 24. srpna 2011. Nikon D3S s 4,0/24-120-mm-Nikkorem při použité ohniskové vzdálenosti 44mm. 1/200 sekundy, clona 4,0, ISO 3.200.
(Foto © 2011: Jens Brüggemann – www.jensbrueggemann.de)
9.4 Nastavení fotoaparátu: Automatická expozice
Použití automatických expozic fotoaparátu má velké výhody nejen pro fotografování koncertů: Fotograf tak přenechá něco tak banálního jako je (doufejme, že správná) expozice záznamu fotoaparátu, aby se mohl lépe soustředit na motiv, vytváření obrazu a zachycení správného okamžiku. Tento postup však, pokud není prováděn kriticky, nese také rizika.
Obrázek 9.8: SEEED se zpěvákem Pierrem Baigorrym alias Peterem Foxem v popředí na koncertě ve Wuhlheide v Berlíně dne 22. srpna 2013. U motivů jako je ten zde zobrazený je důležité, aby se fotograf nespoléhal slepě na časově-clonové-ISO kombinace navrhované automatickou funkcí fotoaparátu, ale rozmyslel si to a – pokud je to nutné – provedl Expoziční korekci.
Zde by následovala značná podexponování, protože velké části obrazu obsahují jasné světla a jasný opar, což by zkreslilo expozici. Expoziční korekce o 1-2 číselné kroky ovšem přinese požadovaný (správně osvětlený) výsledek. Canon EOS-1D Mark IV s EF 2,8/24-70mm při použité ohniskové vzdálenosti 32mm. 1/200 sekundy, clona 6,3, ISO 1.250.
(Foto © 2013: DAVIDS/Sven Darmer – www.svendarmer.de)
Závěr
Expoziční automatické systémy fotoaparátů jsou kalibrovány na střední šedou hodnotu (střední hodnota jasu). Pokud fotografovat motivy, které od toho odchylují, v důsledku toho vznikne podexponování (v případě mnoha světlých částí obrazu, například protisvětla reflektorů) nebo přeexponování (v případě mnoha tmavých částí obrazu, například černé oblečení a černého pozadí jeviště). Musíme tedy zasáhnout s korekcí, pokud si všimneme, že příliš mnoho světlých nebo temných míst v obraze brání korektní expozici (korektní ve smyslu důležitých částí motivu, jako jsou například tváře umělců). Expoziční korekce (také nazývaná Korekce Plus-Mínus) není náhodou u většiny modelů fotoaparátů na exponovaném, snadno dosažitelném místě v těsné blízkosti spouště; je to velmi důležitá, téměř nezbytná funkce profesionálních fotoaparátů.
9.4.1 Automatika ISO?
Absolutně ne doporučujeme použití ISO-Automatiky. Zde jsou čas a clona nastaveny manuálně, zatímco fotoaparát hledá odpovídající hodnotu ISO, aby expozici snímku správně vystavil. Nebezpečí spočívá v tom, že fotoaparát použije v případě potřeby tak vysoké hodnoty ISO, jejichž výsledky nelze již profesionálně použít, protože šum v obraze se stává příliš silným a fotografie se tak stanou nepoužitelnými pro prodej, zveřejnění nebo předání třetím stranám. Na závěr by fotograf neměl nikdy odovzdat špatnou kvalitu.
Jak vysoká může být hodnota ISO fotoaparátu, aniž by se to promítlo do technické kvality, závisí na modelu fotoaparátu. Navíc to pravděpodobně bude také otázkou vkusu fotografa a také účelu použití. Tak může být technická kvalita fotografie, která je použita na internetu nebo se objeví v novinách, nižší než fotografie určená pro tisk plakátu nebo pro lesklý časopis.
Obrázek 9.9: U kamer, které používám, jsem si zapamatoval tyto (subjektivně odůvodněné) hranice: Nikon D3S použité na tomto snímku má hranici na 2.500 ISO. Hodnoty nad tím (zde: 3.200 ISO) vedou k obrazovému šumu, který už nevyhovuje mým vysokým nárokům, i když kvalita pro mnoho použití (noviny, internetové publikace) je stále dostatečná. Nikon D4 mohu použít maximálně do 3.200 ISO, aniž by vysoký obrazový šum znemožnil komerční využití výsledků. U mé Nikon D800 tato hranice dosahuje již 400 ISO. Přitom hraje roli, zda jsou výsledky expozice správně osvětlené nebo podexponované.
Jsem přesvědčen, že správné osvětlení při ISO 3.200 vypadá lépe než podexponování o například celý blendový krok (při stejném nastavení ISO). Šum obrazu je v prvním případě nižší než při podexponování; alespoň je při podexponování ve tmavších částech více patrný. Může tedy být podle okolností rozumnější fotografovat s vyšším ISO (správně osvětleno) než s nižším ISO a zároveň podexponováno. Culcha Candela na koncertu dne 20. srpna 2011. Nikon D3S s 4,0/24-120mm-Nikkor na ohniskovou vzdálenost 82mm. 1/500 sekundy, clona 5,0, ISO 3.200.
(Foto © 2011: Jens Brüggemann – www.jensbrueggemann.de)
Závěr k tématu
Automatické nastavení ISO není vhodné pro ty, kdo kladij na vysokou technickou kvalitu svých fotografií. Fotoaparátem je možné zvolit tak vysoká ISO, že by šum v obraze byl příliš rušivý.
9.4.2 Programové, časové nebo clonové automatické zaostřování?
Ve skutečnosti není důležité, které automatické zaostřování je dáno přednost. Jistě to závisí i na zvyku, jak fotografové na koncertech fotografovat, nebo je to otázka stylu fotografie. S všemi třemi automatikami lze dosáhnout dobrých výsledků.
Určující je, jak již bylo výše uvedeno, že fotograf i při použití jedné z kamerových automatik nadále přemýšlí, tedy zkontroluje, zda automatika expozice skutečně zvolila správnou expozici, nebo zda je třeba zasáhnout ze strany fotografa korektivně.
Programová automatická expozice je vhodná pro rychlé záběry, protože fotograf si (předem) vybral pouze hodnotu ISO a nastavil ji, aniž by musel během fotografování přemýšlet o určité časové expozici nebo cloně. Kdo však chce mít větší vliv, například na kompozici obrázku, dá přednost jiné automatické expozici.
Kdo rád pracuje se hrou mezi zaostřením a nezaostřením a rád fotí portréty umělců tak, aby byla zaostřena pouze tvář a pozadí bylo rozmazáno, dá přednost časové automatice. Při předem zvoleném ISO hodnotě se také nastavuje clona (expozice). Automatická expozice poté vybírá vhodný čas expozice, který vede ke správné expozici.
Obrázek 9.10: Blackmail s zpěvákem Mathiasem Reetz dne 12. července 2013 na koncertě. Ráda odděluji hlavní aktéra od pozadí tím, že soustředím zaostření na něj, což při použití (téměř) otevřené clony (a tedy s malou hloubkou ostrosti) způsobí rozmazání pozadí. Efekt je však největší, pokud je vzdálenost mé kamery od aktéra co nejmenší a vzdálenost od aktéra k pozadí naopak co největší. Důležité je, že rozsah hloubky ostrosti určuji volbou clony, a proto je časová automatika v tomto případě nejlepší volbou. Nikon D800 s 2,8/70-200mm-Nikkor na ohniskovou vzdálenost 155mm. 1/320 sekundy, clona 3,5, ISO 800. Časová automatika (priorita clony).
(Foto © 2013: Jens Brüggemann – www.jensbrueggemann.de)
Kdo na koncertech, například kvůli své pozici z dálky, používá dlouhé a těžké teleobjektivy, dá přednost clonové automaticce. Při předem nastavené hodnotě ISO (často na hranici hodnoty, která právě poskytuje obrazy s minimálním šumem) se vybere čas expozice, který je potřebný pro bezproblémové použití těžkého objektivu bez rozostření. Kamerová expozice (v tomto případě tedy clonová automatika) pak vyhledá clonu, která v rámci kombinace času, clony a ISO (při stanovených parametrech času a ISO) zaručuje správnou expozici.
Obrázek 9.11: Pokud se koncertní fotograf rozhodne fotografovat s konkrétní krátkou dobou expozice, je to buď proto, že používá těžký objektiv, nebo proto, že umělec je neustále v pohybu na jevišti. Nebo oboje. Lena Meyer-Landrut dne 3. srpna 2013 během RS2-Radiokoncertu v areálu Wuhle v Berlíně.
Canon EOS-1D X s EF 2,8/70-200mm na ohniskovou vzdálenost 135mm. 1/320 sekundy, clona 5,0, ISO 320. Priorita času (clonová automatika).
(Foto © 2013: DAVIDS/Sven Darmer – www.svendarmer.de)
9.4.3 Nebo manuální nastavení?
Manuální nastavení času expozice, clony a ISO hodnoty znamená, že světelné podmínky nekolísají, ale zůstávají konstantní. Při konstantních světelných podmínkách, jaké jsou nejčastěji ve sféře klasické, jazzové a šansonové hudby, lze často dosáhnout nejlepších výsledků. Předpokladem je samozřejmě to, že fotograf na začátku určí správnou expozici (přičemž se bude orientovat podle výsledků kamerové expozice, možná měřených pomocí Bodového měření).
Obrázek 9.12: Fotograf si pak všímá, aby světlo, které osvětluje umělce, zůstalo konstantní. Dokonce i když se v pozadí střídavě rozsvěcují barevná světla různé intenzity (nebo dokonce čas od času zcela zhasnou), není to zásadní, pokud dostává umělec zeď před sebou stabilní světlo. Stará fotografická legenda Rod Stewart dne 18. července 2007 na koncertě v areálu Hamburger Color Line Arena (jediný koncert v Německu v rámci turné „The Rodfather“).
Poznámka: Koncertní fotografové rozlišují osvětlení na 1.: světlo, které přímo osvětluje umělce (důležité pro focení umělců) a 2.: světlo, které se používá pro osvětlení a efekty pozadí. Pak není ani zvlášť rušivé, když je zezadu světlo padající do kamery, pokud je světlo z předu stabilní.
První zmíněné je tak zodpovědné za úspěch portrétů umělců (správné osvětlení obličeje), zatímco druhé poskytuje skvělé, náladové efekty (to, co koncertní fotografii především charakterizuje).
